Setkání po letech

Poprvé jsme se viděli před drahnou dobou, vlastně to bylo ještě v minulém tisíciletí. Seznákmili jsme se na studijním pobytu v Belgickém království. O tom, jak je to dávno, svědčí změny, kterými od té doby svět prošel. Zatímco tenkrát jsem k tomu, abych se dostal do přibližně 800 km vzdáleného Beneluxu potřeboval kromě jízdenky také pas, dnes je možné do stejné vzdálenosti (nebo blízkosti?) dojet s "pouhou" občankou. Abych tenkrát mohl směnit něco málo československých korun za o něco více belgických franků, musel jsem mít celou transakci potvrzenu v cestovním pasu. Tehdejší pobyt v "západním" zahraniční byl omezen devadesátidenním bezvízovým stykem. Poté, co jsem absolvoval výše uvedené (a mnohé další) kroky, jsem konečně mohl vyjet do vzdálené a přeci tak blízké Belgie. A tam jsem meyi jinými svými budoucími spolužáky poznal také Gojka. Vlastně to nebyl spolužák, protože už tehdy stál na druhé straně katedry - byl vysokoškolským učitelem. Protože však věkový rozdíl mezi námi byl minimální, velice rychle jsme se spřátelili a ač jsme mluvili každý jinou řečí, brzy jsme našli tu jednu společnou. Ještě dnes si vzpomínám na to, kolik času jsme spolu strávili, když jsem mu při třešňovém a banánovém pivu (jak pro nás tenkrát byly tyto produkty exotické!) popisoval krásu našich hor - Šumavy, Krkonoš a dalších hezkých míst tehdy ještě společného Československa. Na oplátku mi on naprosto věrohodně vyobrazil nádhernou krajinu pobřeží Jadranu a zval mě do Černé Hory, o níž básnil tak, že jsem si o ní udělal představu jako o dokonalém ráji na zemi. Protože sjem tehdy byl spíše pesimističtějšího zaměření, nechtěl jsem věřit, že bych se do této země někdy vůbec podíval. Navíc našim jugoslávským přátelům nebylo souzeno, aby řádně ukončili studium, protože v důsledku válečného konflitku byli odvoláni domů ještě před závěrečnými zkouškami. Uběhlo několik (dobrá, pro puntičkáře tedy přesně - čtrnáct) let a já jsem se právě nedávno z Černé Hory vrátil. Musím uznat, že Gojkovy popisy nebyly vůbec ani trochu nadsazené, skutečně Jaderské pobřeží, příroda i lidé v Chorvatsku a Černé Hoře byli skvělí. Vzpomínka na Gojka by asi zůstala zasuta v archívech mé (dnes už přeci jen poněkud sklerotické) paměti, kdyby nebylo jedné příhody. Na konci pobytu jsme se dostali do nádherného Dubrovníku. Průvodkyně nám popsala, jak už ve dvacátých letech dvacátého století začaly být budovány dobré vztahy mezi tehdejším Československem a Černou Horou a mezi jinými pamětihodnostmi nám doporučila návštěvu sálu věnovaného památce obětí válečného konfliktu. Atmosféra sálu byla velice silná a působivá. Podbarvovala ji pochmurná, ale vznešená hudba linoucí se z reproduktorů a dokreslovaly ji autentické záběry z období konfliktu. Jenom tyto skutenosti by stačily k tomu, aby se mi celá situace vryla nesmazatelně do paměti. Když sjem však prohlížel fotografie obětí celého tohoto (podle mého názoru naprosto nesmyslného a nepochopitelného) konfliktu, zjistil jsem, že se vesměs jednalo o velice mladé lidik, kterým v té době nebylo více než 30 let. Mnoho z nich se narodilo ve stejný rok jako já, někteří byli jen o málo starší. A pak jsem uviděl jednu fotografii, na kterou jen tak nezapomenu. Byla to jeho, Gojkova, s uvedením jeho data narození a úmrtí. A tak jsme se setkali i přes propastných 14 let ještě jednou. Bohužel to bylo naposledy.

Poznámka: Ve skutečnosti to naštěstí bylo trochu jinak. Samozřejmě v tomto příběhu neuvádím pravá jména, dokonce ani neskončil tak tragicky, jak bylo popsáno. Můj kamarád z dob studií žije a je, pokud vím, zdráv. Řada lidí, jejichž fotografie a osobní údaje jsem v pamětní síni viděl, však takové štěstí neměla. A tak, prosím, rozhodněte sami: Je lepší být mrtvým hrdinou v jakési "lokální" válce a nebo živým obyčejným člověkem?