Lásko, bože, lásko

Za okny kanceláře bylo ještě temné, nevlídné a sychravé ráno. Ve svitu pouličních lamp dováděly drobné sněhové vločky a snažily se dohonit o něco větší dešťové kapky. Celou scenérii oživoval nárazový vítr. „Ještě, že už jsem tady a minimálně do oběda do toho marastu nemusím!“, liboval si Petr, když zapínal svůj pracovní osobní počítač. Po několika okamžicích se přístroj konečně „rozehřál“ na provozní teplotu a uvítal Petra lakonickou hláškou: „Máte 1 nových zpráv.“ Ach, ta čeština, pomyslel si Petr a s lehkým mrazením v zádech přistoupil ke klávesnici, aby blikající virtuální obálku otevřel. K jeho překvapení neskrývala další úkol od šéfa s oblíbeným termínem zpracování ASAP – tedy as soon as possible (což si jen s mírnou dávkou nepřesnosti překládal českou zkratkou VBP – tj. včera bylo pozdě). Byl to vzkaz od Petrova nového „objevu“ – od dívky, se kterou se seznámil na nové virtuální seznamce. Milena, jak se dívka jmenovala, v něm psala, že i ona by ráda přešla od nezávazného psaní elektronických vzkazů k setkání tváří v tvář. Petr si pomyslel – to je zvláštní, jmenuje se stejně jako má bývalá manželka – kdy jsme se to vlastně rozvedli? Bylo to vlastně už v minulém století – jak ten čas letí! Ale dívek a jmen s tímto hezkým křestním jménem po světě chodí! Milena psala, že by se mohli (jak jí Petr v předchozích zprávách navrhoval) sejít na nábřeží u půjčovny loděk. Pravda, na právě probíhající roční období je to mírně řečeno originální místo setkání – vždyť namísto párům romanticky se projíždějících na pramičkách patřila řeka křičícím a povykujícím rackům, ale tohle zákoutí má i v zimě své neodolatelné kouzlo. A po procházce kolem řeky můžou strávit příjemné chvíle v blízké hospůdce a ohřát se třeba nad skleničkou svařáku nebo šálkem nějaké dobré kávy. I když si psali už delší dobu, znali se vlastně jen ze slov, která tomu druhému posílali. Až teď si Petr uvědomil, že si ani nevyměnili fotografie. Proto do své zatím poslední zprávy napsal, že jej Milena pozná podle černé zimní bundy a velkého tmavého deštníku. Zbytek pracovního dne utekl také díky mnoha drobným úkolům, které čekaly na své vyřešení, velice rychle a přiblížila se chvíle odchodu. Petr měl čas tak akorát na to, aby se v květinářství, které už léta stálo za rohem, zastavil pro krvavě rudou růži na dlouhém stonku. Na místo domluveného setkání přišel s asi pětiminutovým předstihem, takže vše probíhalo přesně podle jeho představ. V tom Milenu spatřil. Nemohl se mýlit, byla to skutečně ona – vždyť odpovídala přesně popisu, který mu posílala – červená péřová bunda, hnědé kozačky a přes rameno ležérně přehozená černá kožená kabelka – mistrovská práce od Gucciho. Když konečně pozvedl oči, šibalsky se usmál a pohlédl do tváře. Ta tvář se mu nesmazatelně vepsala do paměti. Jen chvíli zůstal překvapeně stát, protože si uvědomil, že hledí do důvěrně známých, hlubokých mandlových očí – své bývalé manželky. Jak je ten svět malý!!!