Krásný den?

Bude ten den opravdu krásný? Dnes ráno jsem se probudil docela brzo – a první myšlenka, která mě napadla, byla: To je ale krásně, určitě dnes bude hezký a příjemný den. Bohužel mi tato idea vydržela přesně do chvíle, kdy na mě legálně držený rozhlasový přijímač začal chrlit své zaručeně čerstvé zprávy a informace, které světové tiskové agentury pilně sbíraly po celou dobu, kdy na západní polokouli vládla noc a všichni „normální“ Pozemšťané z této oblasti se věnovali slastnému spánku. Všechny dostupné informační zdroje měly patrně za jediný cíl svého snažení zbavit mne mého (podle jejich názoru patrně zcela mylného) pocitu, že svět je skvělé místo k pobytu a je to ten nejlepší prostor pro radostný život. Jak jinak si vysvětlit to, že mezi hlavními zprávami dne byly informace o tom, že námi zvolení zákonodárci opět nebyli schopni ani po vyčerpávajících jednáních (domnívám se, že tato jednání jsou vyčerpávající hlavně pro voliče a vůbec posluchače a diváky domácích zpráv) schopni zvolit si ze svých řad své vedoucí představitele, že za dobu, kdy jsem společně s mnoha dalšími spoluobčany pobýval v oddych poskytující konejšivé náruči boha Morfea, došlo na opačné straně zeměkoule k několika otřesům jakoby přesně umístěným do oblastí, v nichž se nacházejí velké městské aglomerace, že v zemích, které jsou jen zdánlivě vzdálené od naší klidné středoevropské kotliny, zuří války, jejichž oběťmi se stávají především nevinní civilisté, kteří třeba ani pořádně nechápou důvody, proč jsou tyto konflikty vedeny a proč neviditelná ruka osudu zařídila, že právě oni se stanou jejich přímými (ač pro zbytek světa bezejmennými) účastníky? V posledních několika (řekněme dvaceti) letech jsem zjistil jednu zajímavou a zvláštní věc. V uplynulých dvou dekádách jsem měl možnost (byť jen jako turista) procestovat velkou část evropského kontinentu od španělské Andalusie až po Chorvatsko a země na pobřeží Baltského moře. Dokud jsem pouze „seděl doma“ a nejvzdálenějším místem, které jsem poznal, byly ony pověstné „Kotěhůlky“, jsem se domníval, že všechno, co se děje za ochrannou bublinou dříve tak důkladně střežených, dnes (s rozšiřujícím se schengenským prostorem) stále více pouze pomyslných státních hranic, je ode mě vzdálené, že se vlastně jedná o dění, které se odehrává ne- li v jiném vesmíru, pak zcela jistě na jiné planetě. Když však dnes vidím v televizních nebo novinových zprávách obrázky následků bojů třeba v bývalé Jugoslávii, mrazí mě a pomyslím si – vždyť je to vlastně jen malý kousek od křesla, ve kterém sedím a píšu tyto své „výmysly“, je to tam, kde jsem před několika lety trávil krásnou dovolenou, tam, kde se nádherné azurové moře dotýkalo neméně krásného blankytného nebe a kde měli vynikající víno a olivy a pržene srdele a smažené chobotničky (poznámka autora: tady jsem si dovolil použít mírnou „básnickou“ licenci, neboť jako správný „suchozemec“ mám, mírně řečeno respekt vůči tak vychvalovaným a dietology doporučovaným darům moře. Stále zastávám názor, že nejlepším darem moře pro mne zůstává uzené vepřové koleno a nejlepší zeleninou je ta, která je „propasírovaná“ přes prase – ale, omlouvám se, to jsem odbočil). A právě z té oblasti přeci znám tu příjemnou blondýnku Slavici, usměvavou rusovlásku Mirjanu a sympatického čahouna Zorana. Nebo v případě nedávné vlny tsunami, která na Vánoce 2004 spláchla část pobřeží Indonésie jsem si uvědomil, že tam někde v centrální Jávě žije dívka jménem Jenny, se kterou si vyměňujeme pohlednice a telefonní karty a které stále ještě dlužím odpověď na její poslední dopis. Zkrátka, čím dál, tím víc zjišťuji, že se (aspoň pro mě osobně) svět podstatným způsobem zmenšil a snad žádné místo na zeměkouli, na kterém došlo k humanitární katastrofě či ozbrojenému konfliktu, není ode mne tak daleko, abych se sám osobně mohl cítit bezpečně a říci si s naprostým klidem: To je přeci tak daleko, že se mě to netýká a nemůže to můj život ovlivnit.